○ OS&UD: 6. část

○ Společná povídka Letní kurz: 15. část od Hope
○ Zapojte se a napište spolu s ostatními povídku! Více info ZDE.

6. část - Patrick

11. března 2012 v 15:06 | Tam |  OS&UD
6. část - Patrick


Byl jsem v nějaké jeskyni. Namáhavě jsem se postavil a snažil se alespoň rozeznat nějaké obrysy v naprosté tmě. Ozvěnou se nesl můj zrychlený dech.

Sundal jsem si z ramen batoh a hledal něco, co by mi pomohlo. Nahmatal jsem nějaký vypínač. Rozsvítilo se slabé světlo. Vyndal jsem baterku a pevně ji sevřel v dlani. Rozhodně jsem v téhle temné díře nehodlal zůstat.

Nasadil jsem si batoh a odhodlaně vyrazil. Záře baterky byla velmi slabá, jakoby ji temnota pohlcovala. Neviděl jsem skoro nic. A všude bylo příšerné ticho. Cítil jsem splašený tlukot svého srdce. Kousek po kousku jsme postupovat dál.

Došel jsem až ke stěně. Zavadil jsem o ni loktem a ucítil odpornou mazlavou hmotu. Bylo to odporné. Posvítil jsem na to baterkou. Vypadalo to na nějaký mech nebo jinou rostlinu.

Najednou se otevřely dvě obrovské oči a zuřivě na mě hleděly. Tvor vydal naštvaný pokřik a odletěl. Následovalo za ním celé hejno. Rychle jsem si lehl na zem a kryl si hlavu. Čekal jsem, až se do mě zakousnou ostré zoubky, ale nestalo se nic.

Opatrně jsem nadzvedl hlavu. Rozhlédl jsem se okolo, ale nic jsem neviděl. Ať už to bylo cokoliv, zdálo se, že je to pryč. Tiše jsem si oddechl. Chtěl jsem se zvednout, ale na paži jsem ucítil nějaké pohyb.

Se zatajeným dechem jsem na to posvítil. Leknutím jsem vykřiknul. Byla to nějaká odporná stonožka. Na zádech měla bodliny a dívala se na mě čtyřmi páry očí.

Začal jsem poskakovat jako šílenec, abych ji ze sebe shodil. Při tom jsem upustil baterku. Dopadla s obrovský rámusem, který se nesl ozvěnou. Osvětlila podlahu, po které se spěšně pohybovaly desítky podivného hmyzu. Některý vypadal už na pohled velmi nebezpečně, ale jak jsem se sám přesvědčil i neškodné věci můžou mít ostré zoubky.

Opatrně jsem zvednul baterku a pomalu začal couvat. Nic mě nepronásledovalo. Rozhlížel jsem se kolem a konečně našel nějakou chodbu. S trochou štěstí by mohla vést pryč z tohohle děsivého místa.

Zrovna jsem procházel vstupem do chodby, když se mi něco malého a chlupatého prohnalo pod nohama. Znovu jsem upustil baterku, která tentokrát náraz nepřežila a zhasla. Přestože jsem ji po několika minutách našel, nepodařilo se mi ji rozsvítit.

Schoval jsem ji do batohu a doufal, že půjde opravit, až budu někde venku na světle. Hlavou mi proběhla nepříjemná myšlenka, jestli se odsud vůbec dostanu.

Byl jsem bez světla v naprosté tmě v nějaké podivné jeskyni. Tísnivá atmosféra mi svírala hrdlo. Chtělo se mi křičet, jen abych nějak přerušil to dusivé ticho. Běhal mi mráz po zádech. Pořád jsem stál na místě a nedokázal se pohnout.

Měl jsem pocit, že se všechno stahuje blíž a padá na mě, pohřbívá mě, jako když zasypávají rakev v čerstvě vykopaném hrobě. Zakázal jsem si takové myšlenky. Přinutil jsem se k pomalé chůzi.

Neviděl jsem nic, slyšel jsem jen své kroky na nerovném povrchu. Kráčel jsem temnotou a nevěděl, co číhá za rohem. Jako v nějakém béčkovém hororu, už chybí jen dramatická hudba, která by podkreslila atmosféru.

Sám pro sebe jsem se trochu pousmál a černým humorem si dodal trochu odvahy. Pomalu jsem se posouval vpřed. Cesta mi připadala nekonečná. Mohl jsem tam být minuty nebo hodiny. Čas ztrácel na významu.

Ještě chvíli jsem pokračoval, než jsem se vyčerpaně svalil na zem. Byl jsem unavený a hladový. Rozhodl jsem se trochu prospat. Když mě nic nesežralo doteď, můžu si klidně dovolit pár hodin spánku. S touhle poslední myšlenkou jsem odplul do říše snů.

Probudil jsem se celý rozlámaný. Cítil jsem modřiny, které mi způsobilo spaní na tvrdé zemi. Byl jsem tak soustředěný na svoje nepohodlí, že zpočátku ani nevšimnul světlého bodu v dálce. Rozběhl jsem se tím směrem a dorazil k východu z jeskyně.

Cítil jsem čerstvý vzduch a plíživá temnota jeskyně se najednou nezdála tak hrozná. Radostně jsem vyrazil ven do lesa. Hlavně abych byl pryč odsud.

Ucítil jsem drobné bodnutí v noze. Vytáhl jsem malý červený trn. Kousek vedle rostla květina s přesně takovými trny. Asi jsem o ni náhodou zavadil. Chtěl jsem pokračovat, ale nohy mě odmítaly poslouchat.

Zděšeně jsem si uvědomil, že vězím až po kotníky ve směsi bláta a písku, který mě začal pomalu pohlcovat. Čím více jsem se snažil osvobodit, tím rychleji jsem klesal. Už jsem byl zabořený až po pas.

Nikde jsem neviděl nic, co by mi mohlo pomoct. Zoufale jsem zkusil zahrabat rukama, abych se dostal blíž ke kraji. Jediný výsledek byl ten, že jsem uvíznul i rukama. Blátopísek mi dosahoval až po krk. Zhasla i poslední naděje. Tohle je konec.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 SheWolfSerena SheWolfSerena | 12. března 2012 v 21:23 | Reagovat

dobré :-) aj keď som bola chvílku zmätená , že k čomu to patrí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama