○ OS&UD: 6. část

○ Společná povídka Letní kurz: 15. část od Hope
○ Zapojte se a napište spolu s ostatními povídku! Více info ZDE.

soutěžní povídka Oceán od Akky

26. března 2011 v 21:43 | Akka, Kate, Tam | 28. ledna 2011 |  Ostatní
Konečně jsme napsaly hodnocení k soutěžním povídkám. Víme, je to už hodně dlouho, ale prostě na to nebyl čas . Každopádně jsme to napsaly a tak tady zveřejňujeme soutěžní povídku a pod ní naše hodnocení. Byly bychom rády, kdybyste napsali do komentářů, jak se vám povídka líbí a jestli s hodnocením souhlasíte. Možná máte jiný názor, tak se nebojte, my vám hlavu neukousneme .

Oceán

Objevil ji, když si šel jako každé ráno zaběhat se svou border kolií Bonnie.
Bylo jasné jarní ráno, kupodivu poměrně teplé. Gale se pěkného počasí rozhodl využít, a tak si své obvyklé ranní kolečko po silnici směrem do vesnice prodloužil oklikou po pláži. Podle včerejší dlouhé bouřky usoudil, že nastává "období dešťů", a při té myšlence se mu na tváři usadil zklamaný výraz. Doufal, že hezké počasí ještě chvíli vydrží. Ale teď už věděl, že se mýlil.

Místní obyvatelé toto období právem nazývali "obdobím dešťů", přestože deště na rozdíl od svých tropických sourozenců nikdy nedosahovaly takové intenzity a nikdy netrvaly tak dlouho. Tento název se ale vžil do povědomí okamžitě, sotva se sem nastěhovali první usedlíci, dokonce dříve, než tak vědci pojmenovali tropické deště. A vlastně se není čemu divit, protože v následujících několika týdnech nemohli lidé očekávat nic jiného než hrozivé bouřky a neustálé lijáky. V těchto dnech se jenom velmi zřídka stávalo, že by na pár minut vysvitlo slunce.
Proto bylo až s podivem, že právě toho rána slunce svítilo. Obloha byla jako vymetená - kam až oko dohlédlo, nestínil ji jediný mráček. A bylo dobře, že se vyjasnilo. Protože kdyby bylo stále zataženo, pravděpodobně by ji nenašel a ona by zemřela.
"Honem, Bon," pobídl Gale svou fenu, když se dostali k pláži, skopl boty a rozběhl se rychleji - po písku běhal ze všeho nejraději.
Pár vteřin běželi oba bok po boku, ale Bonnie to po chvíli přestalo bavit. Změnila směr a zamířila k okraji pláže. Nějakou dobu poskakovala mezi dlouhými stébly trávy a rákosím, ale potom se zase vrátila ke Galovi a společně se přiblížili k vodě. Po včerejší bouři bylo moře stále neklidné, ještě pořád ho brázdily několikametrové vlny, ačkoliv vítr se už uklidnil.
Gale běžel těsně kolem vody, tak, aby mu větší vlny cákaly na kotníky. Bonnie se pár kroků držela hned za jeho patami, ale najednou se zarazila. Gale vycítil, že už za ním neběží, a tak zpomalil a ohlédl se. Bonnie stála na místě s hlavou vztyčenou a větřila.
"Bonnie?" oslovil ji Gale a úplně se zastavil. "Co se děje?"
Fena ale nereagovala. Vypadala, jako by si ani nevšimla, že na ni mluví. Jenom chvíli stála bez hnutí, a když se Gale pohnul směrem k ní, prudce se rozběhla dál podél vody.
V tu chvíli ji Gale spatřil. Ležela přesně tak, jak ji tam zřejmě vyvrhl příliv - přímo před ním, bezpochyby by ji za chvíli objevil i bez pomoci Bonnie. Její bezvládné tělo bylo celé zašpiněné od písku, oblečení měla potrhané a nohy jí omývaly vlny.
Gale na nic nečekal a následoval Bonniina příkladu. Když doběhl k dívce, jeho psí společnice už u ní dávno byla, jemně do ní šťouchala čumákem a sem tam ji lehce olízla. Gale položil dívce ruku na rameno a opatrně ji otočil na záda. Klekl si vedle ní, jednou rukou jí podepřel záda a druhou jí odhrnul z obličeje blonďaté vlasy. Ve tváři byla bledá jako stěna a měla úplně promodralé rty - viditelně byla prochladlá a také naprosto vyčerpaná, ale dýchala.
"Bonnie, lehni," přikázal Gale feně, a když ho poslechla, jemně o ni dívku opřel. Potom jí svlékl jachtařskou vestu a roztrhanou šusťákovou bundu a obojí odhodil stranou. Měla na sobě neopren s krátkými rukávy. Gale jí začal třít paže, aby ji trochu zahřál. Dívka zasténala.
"Ššš," tišil ji. "Všechno bude v pořádku. Odnesu tě do tepla, ano?"
Nereagovala, ale on ani žádnou reakci nečekal. Jenom jí dál třel paže, dokud nezačaly rudnout. Potom ji jemně zvedl a postavil se s ní v náručí. Bonnie celou dobu klidně ležela a pozorovala ho svýma velkýma očima.
"Jdeme, Bon."
Z rozverné feny jako kdyby se během vteřiny stal úplně jiný pes. Neběhala kolem jako předtím, naopak - pomalu a trpělivě klusala vedle rychle kráčejícího Gala a nespouštěla oči z dívky, kterou nesl.
Když Gale došel k místu, kde nechal boty, jenom se opatrně sehnul, aby je chytil do jedné ruky, a pokračoval v cestě. Věděl, že ho čeká cesta po hladké silnici, a tak si s bosýma nohama hlavu nedělal. Větší starosti mu dělala nehybná dívka v jeho náruči. Kolem vál studený vítr a on ji potřeboval co nejdřív dostat do tepla. Nejbližší vytopenou budovou byl dům jeho rodiny, ale i tam to bylo přes tři kilometry. Nezbývalo mu než doufat, že dívka má tuhý kořínek a že to vydrží až tam. Nadhodil si ji na rukou a ona znovu zasténala. Zastavil se.
"Slyšíš mě?" zkusil na ni promluvit a chytil ji tak, aby jí mohl jednu ruku položit na tvář. "Prober se, prosím…" Ale dívka se už nepohnula. Gale si ji na ruce posunul tak, aby se mu tváří opírala o rameno a hodil si její ruce kolem krku. Nesla se mu tak lépe a také se víc tiskla na něho, takže neztrácela kvůli větru tolik drahocenného tepla.
Dívka byla lehká jako pírko a Gale byl zvyklý nosit těžká břemena, ale přesto se jeho svalům ulevilo, když za kopečkem zahlédl kouř stoupající z jejich domu. A stejně tak se ulevilo i jeho mysli, protože věděl, že dívka už brzy bude v teple a v suchu.
"Mami?" zavolal Gale, když otevíral branku. Přešel přes dvorek a otevřel si dveře do předsíně. "Mami, slyšíš?"
"Ano, zlato?" ozval se hlas jeho matky z kuchyňských dveří. Za chvíli už se v nich objevila, utírajíc si umoučené ruce do zástěry. "Proboha! Kdo to je?" zhrozila se, když spatřila, že Gale nepřišel sám.
"Haf!" odpověděla Bonnie, prosmýkla se kolem Gala a vyběhla po dřevěných schodech na odpočívadlo, kde se zastavila a odkud na ně vyzývavě shlížela.
"Nevím. Našel jsem ji na pláži, když jsem šel běhat. Nevím, jak se tam dostala, zřejmě ji vyplavilo moře. Měla na sobě vestu, tak možná vypadla z nějaké lodi. Můžeš prosím tě rozestlat nějakou postel a uložit ji tam? Je celá prochladlá."
"Samozřejmě," vydechla a okamžitě se začala přehrabovat v polici pod schody, kde byly ručníky. Vytáhla několik velkých huňatých osušek a rozběhla se do schodů. "Ustelu jí v tvém pokoji, je v něm nejtepleji. Odnesl bys ji tam, prosím?" požádala Gala a zmizela v jedněch dveřích.
Gale si dívku znovu trochu nadhodil a vydal se po schodech nahoru. Když tam došel, měla už jeho matka rozestlanou postel a na ní měla rozložené ručníky.

"Polož ji sem," ukázala na postel. "Musím ji dostat z toho neoprenu, ať k ní může teplo. Ty jdi zatím pořádně zatopit v kamnech. Tak šup, šup!" vyháněla ho.
Gale se s povzdechem otočil k odchodu, ale cestou se ještě shýbl, aby pohladil Bonnie, která důležitě ležela na svém pelechu vedle Galovy postele a ostražitě všechno pozorovala. Potom seběhl dolů, došel za dům pro trochu dříví a přiložil do kamen. Počkal, aby se ujistil, že se oheň pořádně rozhoří a nakonec si sedl na židli nejblíže k ohni.
"Bude v pořádku," vytrhla ho ze zamyšlení matka o nějakou dobu později. "Jenom se musí pořádně zahřát. Teď spí," zarazila Gala, když se začal zvedat a usmála se. "Bonnie nám dá vědět, až bude vzhůru, neboj se. Nechceš mi pomoct v kuchyni? Peču chleba a pak udělám něco k obědu."
"Jasně," souhlasil Gale. Obyčejně býval touhle dobou někde venku s kamarády, ale oba věděli, že teď by neměl pomyšlení na nic jiného než na dívku ležící u nich v domě. Navíc ho na práci v kuchyni moc neužilo - to byla přece práce pro ženy. Ovšem dnešek se stal výjimkou a Gale uvítal záminku, pod kterou mohl bez obav zůstat doma, aby byl u toho, až se dívka probudí.
Ze všech sil se tedy snažil matce pomáhat, ale nedokázal se soustředit. Neměl tušení, proč, ale dívka spící o patro výš nedala jeho mysli pokoj, naopak, zaměstnávala ji na plné obrátky. Kdo to asi je? Jak se jmenuje? Co se jí stalo? Jak se vlastně dostala na pláž? Odkud byla? A kde měla rodinu?
Navíc, aby otázky, které mu vířily hlavou, nebyly málo, před očima se Galovi nepřetržitě míhaly úplně jiné obrázky, než byla kuchyně, ve které s matkou pracoval. Neviděl nic jiného než dívčiny vlasy, její tváře, její řasy, její rty… A proto není divu, že se vůbec nemohl soustředit na to, co dělal.
"Gale, zlato, mohl bys prosím přemýšlet, když něco děláš?" napomenula ho matka, když už podruhé otevřel lednici a zůstal před ní stát.
"Promiň," zamumlal Gale potřásl hlavou a lednici zase zavřel. "Jsem jenom…"
"Trochu roztržitý," doplnila ho. "Neboj. Znáš Bonnie, ona ji ohlídá. Kdyby se něco změnilo, dozvíme se to."
A měla pravdu. Gale zrovna přinesl další dříví, aby znovu přiložil do kamen. V obýváku začínalo být pěkně teplo. Nacpal dovnitř ještě jedno polínko, zavřel dvířka a narovnal se. Protáhl si záda, a když se otočil, že se na chvíli posadí a pokusí se uklidnit u hrnku čerstvě uvařeného čaje, ozvalo se z jeho pokoje jemné zaškrábání na podlahu. Na nic nečekal a rozběhl se nahoru.
Když se ale blížil chodbou ke dveřím do svého pokoje, zpomalil. Nebyl si jistý, co má čekat - jak se má chovat. Celý den na dívku myslel a čím dál tím víc mu připadalo, že ji zná odjakživa, přestože věděl, že to není v žádném případě možné. Vždyť se s ní setkal jenom jednou, a to se ještě ani jako setkání nazvat nedá. Za prvé, byla v bezvědomí. Za druhé, navzdory svému pocitu, že ji zná, o ní vůbec nic nevěděl. A za třetí, přestože on ji už viděl, ona ho teď uvidí poprvé.
Pomalým krokem došel na konec chodby a zastavil se přede dveřmi. Potom se zhluboka nadechl a vzal za kliku. Nestihl se ani pořádně rozhlédnout, když se mu Bonnie opřela předními packami o břicho. Reflexivně se sklonil, zvedl ruce a poškrábal ji za ušima. Vzhlédl, teprve když se od něho Bonnie trochu odtáhla a čumákem ukázala k posteli. Dívka napůl seděla, napůl ležela v peřinách, opřená o dva polštáře, a mlčky ho pozorovala.
"Ehm… ahoj," pozdravil ji opatrně a udělal krok k ní. Nespouštěla z něho oči, ale nepromluvila. "Jsem Gale. A ty?"
"Amy," zašeptala mírně ochraptěle a odkašlala si.
"Ahoj, Amy," zopakoval svůj pozdrav Gale a přešlápl z nohy na nohu. Propalovala ho pronikavě modrým pohledem a on najednou nevěděl, kam s očima. Netušil, jak by se měl zachovat - normálně vždycky věděl, co by měl říct, aby se dívkám zalíbil, ale tato situace, tato dívka, se zdaleka vymykala normálu.
"Prosím,"
ozvala se znovu Amy, tentokrát trochu hlasitěji. Gale vzhlédl právě včas, aby stihl zaregistrovat, jak jednou rukou vyklouzla zpod peřiny a jak si lehce přejela po krku.
"Chceš něco k pití?" zeptal se. Slabě přikývla. Gale se otočil na patě a pospíchal dolů. Rychle v kuchyni popadl jeden hrnek, nalil do něho z konvice horký čaj a naředil ho trochou vody, aby ho mohla hned pít, ale aby ji neopařil. Do druhé ruky popadl talíř s koláčky, které zrovna s matkou dopekli, a co nejrychleji se vracel nahoru. Na schodech se málem srazil s matkou - jak se usilovně soustředil na to, aby nevylil ani kapičku čaje, nevšiml si, že jde proti němu. Ani ho nenapadlo, že měl čekat, že ji potká, když ji neviděl v kuchyni.
"Promiň," vyhrkl a uhnul ke straně, aby ji nechal projít.
"To nic. Zrovna jsem ti šla říct, že už je vzhůru a abys jí přinesl trochu čaje, ale jak tak koukám, Bonnie vzala svůj úkol ji hlídat opravdu vážně," usmála se. "Ohřeju jí ještě zbytek polévky, tak pro ni za chvíli přijď, ano? Musíme do naší pacientky dostat co nejvíc teplých tekutin."
"Jasně. Děkuju," odpověděl Gale a pokračoval v cestě do svého pokoje.
"Bon, dveře," řekl hlasitě, když došel na konec chodby, a v duchu děkoval prozřetelnosti za nápad ji ten povel naučit. "Hodná," pochválil fenu, když mu otevřela. Odpovědí mu byla mokrá stopa jejího jazyku na lokti.
"Tady to je," usmál se na Amy a opatrně jí podal hrnek.
"Děkuju," zašeptala a pomalu se napila. Potom se přes okraj hrnku podívala na Gala a slabě jeho úsměv opětovala. "Ty jsou taky pro mě?" zeptala se a ukázala na talíř s koláčky v jeho ruce.
"Ehm… jestli máš chuť," pokrčil rameny. "Jsou čerstvé, zrovna jsme je vyndali z trouby" dodal a natáhl k ní ruku s talířem. Opatrně si jeden z nich vybrala a kousek uždíbla.
"Je výborný," pochválila trochu nesměle a zakousla se do koláčku o něco víc.
Amy nakonec snědla koláčků několik, a když za chvíli Gale doběhl dolů pro talíř horké polévky, zhltala i tu. Potom se unaveně opřela o polštář a přivřenýma očima se podívala na Gala sedícího v nohách postele.
"Jak jsem se sem dostala?" zeptala se po chvíli mlčení.
Konečně, řekl si Gale. Už mu začínalo být divné, že se na nic nevyptává. Nahlas to ale neřekl. Místo toho jí vysvětlil, že za svou záchranu vlastně nevděčí jemu, ale Bonnie. Ta při zvuku svého jména jenom zvedla hlavu a naklonila ji na stranu. Když jí Amy poděkovala, zase ji položila, zavřela oči a s jedním uchem nastraženým zase usnula.
Chvíli si ještě povídali, ale potom se Amy začaly klížit oči, a tak se Gale vrátil o patro níž k matce.
"Usnula?" zeptala se, sotva ho uviděla ve dveřích kuchyně.
"Ano," odpověděl Gale.
"Musí být unavená, bůh ví, čím si prošla," řekla zamyšleně. "Řekla ti něco?"
"Ne. Jenom chtěla vědět, jak se dostala k nám. Neptal jsem se jí, myslím, že nám to řekne sama, až si odpočine. Potřebuješ s něčím pomoct?" změnil téma. Nechtěl mluvit o Amy, chtěl o ní jenom přemýšlet - a měl jí stále plnou hlavu, jestli ne ještě plnější než předtím.
"Mohl bys naštípat dříví," usmála se a s výmluvným gestem dodala: "Rychle ubývá, jak jsme přitopili."
Gale uvítal možnost práce bez jejího vytrvalého dohledu, a tak na nic nečekal, popadl sekerku a vyrazil.
Už se začínalo stmívat, když byl s prací hotov. Věděl, že ještě není tak pozdě - touhle dobou už se stmívalo velmi brzy - ale znal zdejší poměry, takže rychle nanosil dříví pod střechu, aby nezmoklo. Když vcházel do dveří, byla venku už naprostá tma.
Rychle se osprchoval a s ručníkem omotaným kolem pasu vyběhl nahoru, aby si našel něco čistého na sebe. To, že jeho pokoj dnes není jeho, mu došlo, až když otevřel skříň a hledal tričko.
"Jejda," vyrazil ze sebe, když si Amy tiše odkašlala. "Promiň…" zamumlal, popadl první kalhoty, které mu přišly pod ruku, a vycouval z pokoje. Jak rychle ustupoval, na chodbě se málem srazil s otcem, který zřejmě zrovna přišel z práce.
"Promiň," vysypal ze sebe další omluvu a připadal si trochu směšně.
"Nač ten spěch?" rozesmál se jeho otec, ale na odpověď nečekal. "Tvoje matka říkala, že máme doma pacientku," pokračoval a nevšímal si Galových rozpaků. "Jdu se na ni podívat."
Galův otec byl lékařem v nedaleké vesnici, takže Gale tak nějak počítal s tím, že až přijde z práce, prohlédne Amy, jestli se jí něco nestalo. Ale teď, když do něho vrazil na chodbě, na něho zůstal jenom beze slova zírat, neschopen pochopit smysl jeho slov.
"Pustíš mě?" pobídl ho otec, když až moc dlouho stáli přede dveřmi.
"J-jasně," zakoktal se Gale a udělal krok do strany. Potom zapadl do pokoje svého o pět let mladšího bratra Zacharyho, rychle se oblékl a seběhl dolů do obýváku, kde se svalil do jedné ze židlí u jídelního stolu.
"Mami?" napadlo ho najednou. "Kde je vlastně Zach? Od rána jsem ho neviděl."
"Vyrazil ráno chvíli po tobě, měli něco v plánu s kamarády. Prý přespí u Joshe, aby se nemusel vracet za tmy," ozvala se z kuchyně odpověď a za chvíli se ve dveřích objevila postava jeho matky. "Což se ti vlastně hodí, můžeš se dnes v noci natáhnout u něho, když je tvůj pokoj obsazený."
"Dobře," odpověděl Gale a zadíval se ven z okna. Po chvíli do pokoje vešel i jeho otec, za dveřmi odložil na zem svou lékařskou brašnu a posadil se proti němu.
"Zdá se, že je úplně v pořádku, jenom vyčerpaná," prohlásil.
"To je dobře," povzdechla si s úlevou jeho žena, postavila na stůl tác s namazanými chleby a dala mu pusu na tvář. "Jsem ráda, že ses ji prohlédl."
"To byla samozřejmost," odpověděl a natáhl se pro jeden krajíc. Gale mlčky následoval jeho příkladu.
Po jídle otec otevřel jednu z těch mnoha lahví vína, které vždycky přinesl od vděčných pacientů, a usadil se s matkou u krbu. Galovi také nabídl sklenici, ale ten odmítl. Vymluvil se na únavu, aby s nimi nemusel dole sedět, ale unavený se vůbec necítil. Spíš stále nedokázal myslet na nic jiného než na děvče v jeho posteli, takže se není čemu divit, že ho nohy samovolně odnesly za ní. Byla vzhůru.
"Ahoj," pozdravil ji dnes už po několikáté, ale pak zrozpačitěl. Nic o ní nevěděl, vůbec ji neznal, ale přesto cítil nepředstavitelnou sílu, která jako by ho táhla k ní. Shýbl se tedy k Bonnie, která stále ležela ve svém pelechu, a podrbal ji na hlavě.
"Gale?" ozvala se Amy. Vzhlédl. "Sedni si ke mně, prosím," požádala ho.
Gale se tedy zvedl a chtěl se posadit do nohou postele, ale ona ho popadla za ruku a přitáhla si ho blíž k sobě. Podíval se jí do očí a všiml si, že je má mírně zarudlé a nateklé.
"Stalo se něco?" vyhrkl. "Řekl ti otec něco, co neměl?" napadlo ho. Jinak si její pláč neuměl vysvětlit.
"Ne, to ne," odpověděla rychle a v očích se jí objevily nové slzy.
"Tak co se děje?" vyptával se dál a jenom tiše doufal, že jí jeho chování nebude připadat moc vlezlé a že se nebude bát říct mi pravdu.
"Já nevím," zašeptala a zamrkala. Potom se posadila s očima upřenýma na peřinu před sebou. "Je to… zvláštní. Vím, že se něco stalo a že je něco špatně, ale nemůžu si vzpomenout co," řekla a podívala se na něho smutnýma očima. "Tvůj otec říká, že je to po nějakém ošklivém zážitku nebo nehodě normální, že se tím tělo brání špatným vzpomínkám. Prý si možná časem vzpomenu…"
Gale pocítil iracionální touhu ji obejmout. Vypadala tak nešťastně a on chtěl udělat všechno pro to, aby ji rozveselil. Ale spokojil se jenom s tím, že jí položil jednu ruku na rameno a soucitně se na ni usmál. "Určitě si vzpomeneš, jestli to je to, co chceš," řekl to první, co ho napadlo. Moc dobře si uvědomoval, že amnézie se objevuje z určitého důvodu.
"Chci si vzpomenout," zašeptala a zabořila mu hlavu do hrudi. Chvíli nevěděl, co má dělat, ale nakonec ji opatrně objal. Hladil ji po zádech a cítil, jak se chvěje.
"Promiň," řekla po nějaké době a trochu se od něho odtáhla. "Nechtěla jsem se takhle sesypat, ale…" popotáhla.
"To nic," odpověděl a narovnal ramena. "Měl bych jít," rozhodl se a začal se zvedat. Tak napůl čekal, že ho zastaví, ale nestalo se tak. "Bonnie," oslovil fenu cestou ke dveřím, "Budeš spát tady?" zeptal se jí. Chvíli na něho nechápavě zírala s hlavou nakloněnou na stranu a potom si výmluvně položila bradu na přední tlapy. "Jak myslíš," zasmál se a ještě se otočil na Amy, aby jí popřál dobrou noc. Pak už se přesunul do Zachova pokoje, a přestože se předtím vůbec necítil unavený, jakmile si lehnul, přemohl ho spánek.
Ráno ho probudily paprsky slunce. Zaraženě se posadil. Jak je možné, že je zase jasno? Podíval se z okna a nevěřil vlastním očím. Obloha byla úplně modrá, přesně jako včera. Rychle vyskočil z postele a rozběhl se chodbou do svého pokoje. Tiše otevřel dveře - Amy ještě spala - a šeptem zavolal na Bonnie. Ta zvedla hlavu, už když ho slyšela za dveřmi, ale jakmile ho viděla, tak se nadšeně vztyčila a vyběhla z pokoje. Čekala na něho u vchodových dveří, jak bylo jejím zvykem. A sotva dveře otevřel, vyletěla ven.
Ten den se zase byli proběhnout na pláži, ale tentokrát Gale jejich tradiční kolečko neúmyslně zkrátil - nějak se na běh nemohl soustředit. Bonnie to asi nevadilo, navíc se u něho držela nezvykle blízko. Když jí potom otevřel dveře do domu, okamžitě vyletěla po schodech nahoru, ale v půlce cesty chodbou se zase otočila a tryskem se rozběhla do kuchyně. Gale se ještě venku protáhl a potom se loudal za ní. Popadl nad kamny ručník a přes kuchyň se vydal do koupelny.
"Dobré ráno," pozdravil matku připravující snídani a kývl na Amy, která jí pomáhala. Potěšilo ho, že je jí už natolik dobře, aby mohla sejít dolů.
Zach přiběhl, když seděli u snídaně.
"Gale, Gale! To musíš vidět! Něco jsme našli! Pojď se honem podívat!" křičel už od dveří a smykem zastavil před Galovou židlí.
"Moment, mladý muži," napomenula ho matka, "kde je tvé vychování?"
"To počká, mami," odbyl ji chlapec a tahal Gala za ruku ven. "Gale, honem!"
"To je dobrý, mami, stejně jsem už po jídle," mávl rukou Gale a otočil se na svého malého brášku. "Tak co mi to tak nutně musíš ukázat?"
"Vrak, dole pod útesy jsme našli pirátský vrak!" volal nadšeně Zach. Gale ztuhl. Vybavilo se mu jachtařské oblečení, které na sobě měla Amy, když ji našel. Jeho zrak se setkal s matčiným a on z jejích očí vyčetl svolení. Zachova poslední slova změnila její názor. Dokonce se ani nepozastavila nad tím, že Zachova parta má zakázáno se k útesům přibližovat.
"Pirátský vrak?" zeptal se naoko zvědavě Gale, když se trochu vzpamatoval, a pobídl Zacha, aby mu ten vrak ukázal.
Kus od jejich domu, na druhou stranu než je pláž, ke které chodil Gale běhat, byly vysoké útesy a pod nimi úzký pruh písku. Nikdo se tam nikdy nechodil koupat, všichni věděli, jak zrádné tam jsou mořské proudy, a navíc pod vodou tam byly kameny, které shora nebyly vidět. A právě na tuto úzkou pláž vyvrhlo moře rozbitou obytnou jachtu.
Gale následoval Zacha po skryté pěšině mezi skalními výběžky a dával pozor, aby mu nepodjely nohy, a nemohl se ubránit pochmurným myšlenkám. Co když Amy byla právě v této lodi? A co když tam byl někdo s ní? Musel být, na tak velké jachtě nemohla být sama… Doplaval na břeh, nebo zůstal na lodi? Najdou ve vraku tělo?
A jak se k vraku přibližovali, byly jeho myšlenka stále víc a víc vlezlé. Hlavu mu naplnily tragické obrázky zhroucených promodralých těl. Několikrát zamrkal, ale děsivé výjevy nezmizely. Naopak, byly horší a horší.

***

Stála na skále nad pláží a pozorovala bratry, jak opatrně šplhají k vraku. Nevěděli o ní, vyplížila se za nimi tajně. Ani jejich matka nevěděla, že není v domě, řekla jí, že si jde ještě zdřímnout a poprosila, aby ji nechali samotnou.
Popošla až k samému kraji útesu a rozpuštěné vlasy jí povlávaly ve větru. Už si vzpomínala, jak se s otcem vydali na krátkou projížďku. Jak je po chvíli dostihla bouře a zanesla na širé moře. Jak otec spadl do vody, když se snažil skasat hlavní plachtu. Jak ona ho nedokázala zachránit. Jak ho jenom bezmocně sledovala, jak mizí mezi vlnami oceánu, jak se jí vzdaluje.
Věděla, co kluci ve vraku hledají. Věděla, co proběhlo Galovi hlavou, když ráno přiběhl jeho bratr. Věděla, že si dal dvě a dvě dohromady. Věděla, že by se měla vrátit do domu. Věděla, že by tu neměla být. A také teď už věděla, že vědět nechtěla.

Povídku napsala: Akka

naše hodnocení

Začneme s tím, za co jsme strhávaly body. Takže, nevyskytla se zde téměř žádná gramatická chyba, jen sem tam nějaký překlep, který se může stát každému (třeba Tamča to dělá v jednom kuse :D). Text byl dobře čitelný, dalo se v něm vyznat. Rozsah jsi dodržela, ale v tomhle jsme udělaly chybu, protože tahle zápletka mohla být více rozepsaná. Ale jak jsme řekly, tohle byla naše vina. Takže body jsme ti za nic z toho nestrhly.
A teď už k samotnému obsahu. Děj povídky byl realistický, žádné přehnané reakce nebo neuvěřitelné situace se tam neobjevily. Celkově to nebyl špatný nápad, povídka nás ale nechytla, že bychom ji musely přečíst jedním dechem. Přesto to bylo zajímavé. Jen konec byl trochu zmatený, ale to by se také mohlo vysvětlit malým rozsahem. Když to shrneme, byla to hezká povídka se zajímavým námětem, která nerušila při čtení samými chybami.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama